Jakou roli hrajete při přípravě obalové legislativy?
SYBA funguje jako překladatel mezi legislativou, státní správou a každodenní realitou firem. Sbíráme konkrétní dopady z trhu, formulujeme připomínky, diskutujeme je s ministerstvem životního prostředí, EKO-KOMem i evropskými partnery a vracíme firmám srozumitelný výklad. Smyslem není žádat méně odpovědnosti, ale prosazovat pravidla, která jsou environmentálně účinná, technicky proveditelná a kontrolovatelná. Moje osobní práce začíná tam, kde obecné shrnutí končí. Jdu do konkrétních článků, příloh a definic a propojuji je s reálným obalem a dodavatelským vztahem. Firmy dnes nejčastěji řeší, kdo je podle PPWR výrobcem, jak doložit shodu, co požadovat od dodavatelů a jak plnit EPR při prodeji do více států. Pomáháme jim určit role, udělat audit portfolia a datových mezer, nastavit požadavky na dodavatele, připravit dokumentaci i interní procesy a vyškolit týmy. Někdy je nejodbornější odpovědí přiznat, že definitivní odpověď zatím neexistuje, protože chybí příslušný delegovaný nebo prováděcí akt. I to firma potřebuje vědět, aby neinvestovala podle pouhého odhadu.
Působíte na mezinárodní úrovni. Co vám toto spojení umožňuje přinášet zpět českým obalářům?
Mezinárodní působení je pro mě především srovnávací laboratoř. Mohu sledovat, jak stejný evropský text čtou instituce v různých zemích, kde vznikají odlišné interpretace a která řešení už někde fungují. Českým firmám tak nepřináším jen překlad evropského předpisu, ale také kontext: co řeší Německo, Rakousko, Belgie nebo další trhy a kde hrozí, že si vytvoříme čistě českou domněnku, která při exportu neobstojí.
Opačným směrem přinášíme zkušenost silně exportní a výrobní ekonomiky. České firmy velmi rychle odhalí, zda pravidlo funguje na výrobní lince, v přeshraničním dodavatelském řetězci a při práci s tisíci obalových variant. Do evropské i světové debaty proto můžeme přinášet méně teorie a více ověřené praxe.
Pořádáte soutěž Obal roku. Jaká obalová řešení vám dělají radost?
Nevidím jeden vítězný materiál. Heslo „nahradíme plast papírem“ samo o sobě ještě není inovace. Nejlepší projekty pracují s celým systémem: ubrat materiál bez ztráty ochranné funkce, zlepšit recyklovatelnost, využít přepravní prostor, zrychlit balení, omezit poškození výrobků nebo nastavit opakované použití tam, kde existuje reálná zpětná logistika.
Velmi mě těší nenápadné inovace s měřitelným dopadem. Třeba konstrukční změna, která ušetří materiál, odstraní výplň, složí více kusů na paletu a přitom zákazníkovi usnadní otevření. Radost mám i z řešení, která propojují fyzický obal s kvalitními daty. Obal budoucnosti nebude jen lehčí a lépe recyklovatelný; bude také přesně identifikovaný a informačně čitelný pro celý řetězec.
V EU se začalo uplatňovat PPWR. Co je největší změnou?
Obal se posouvá z režimu „odpad a poplatky“ do režimu skutečné výrobkové shody. Řada firem dosud řešila hlavně množství obalů uvedených na trh, vykazování a financování jejich odpadu. PPWR vyžaduje, aby ještě před uvedením obalu na trh bylo určeno, kdo je jeho výrobcem, byly posouzeny použitelné požadavky, vznikla technická dokumentace podle přílohy VII a EU prohlášení o shodě a byla zajištěna identifikace i sledovatelnost.
Výrobcem podle PPWR nemusí být fyzický výrobce krabičky nebo fólie; u obalu zabaleného výrobku jím může být vlastník značky, který si výrobek a obal nechal vyrobit pod svým jménem. Nařízení se týká všech obalů uváděných na unijní trh bez ohledu na materiál a zemi původu. Čínský obal tedy nemá měkčí pravidla než český.
Současně bych nepodléhala iluzi, že jedno evropské nařízení odstranilo veškerou národní složitost. Výrobkové požadavky se harmonizují, ale registrace, EPR systémy a poplatky zůstávají územně navázané na jednotlivé členské státy.
Jaké záludnosti PPWR obsahuje?
Jedním z největších „špeků“ je terminologie. Výrobce pro účely shody a producent pro účely rozšířené odpovědnosti výrobce nemusí být stejný subjekt. Kdo si tuto roli určí špatně, může chtít prohlášení o shodě po nesprávné firmě nebo naopak převzít odpovědnost, která mu nepatří.
Překvapivých detailů je více. Nalepovací etiketa na ovoci je obalem. Propustný čajový či kávový sáček je rovněž obalem a spolu s etiketami na ovoci a zelenině má od února 2028 splňovat požadavky průmyslové kompostovatelnosti. Od 12. srpna 2026 platí limity pro PFAS – tzv. věčné chemikálie, které se obtížně rozkládají a z nichž některé mohou nepříznivě ovlivňovat lidské zdraví – v obalech určených pro styk s potravinami.
Nejde jen o papírové fastfoodové obaly, ale o všechny materiály spadající do této kategorie. Nejdříve od roku 2030 se výplně jako vzduchové polštářky, bublinková fólie nebo papírová střiž počítají při posuzování přepravního a e-commerce balení jako prázdný prostor. Samotný marketing ani spotřebitelská obliba už také nebudou důvodem pro větší či těžší obal. A environmentální tvrzení o vlastnosti upravené PPWR bude možné použít jen tehdy, pokud obal překračuje zákonné minimum a firma to doloží v technické dokumentaci.
Čím by měly firmy začít?
Teď je nutné řešit role hospodářských subjektů, omezení PFAS u potravinářských obalů, identifikaci obalu a výrobce, technickou dokumentaci, EU prohlášení o shodě, sledovatelnost dodavatelského řetězce a přeshraniční EPR povinnosti. Na harmonizované spotřebitelské značení, recyklační třídy, povinný obsah recyklátu, část požadavků na minimalizaci, zákazy některých jednorázových plastových formátů a cíle opakovaného použití ještě existují přechodná období. To však neznamená čekat. Znamená to nepředbíhat chybějící metodiky v grafice, ale už nyní získávat data a testovat dopady na portfolio.
Největší riziko je věta: „To platí až v roce 2030.“ U obalu se čtyřletý horizont snadno spotřebuje vývojem, zkouškami, investicí do technologie, smlouvami, schválením zákazníka a doprodejem zásob. Kdo začne v roce 2030, začne pozdě.
Jaké chyby se opakují nejčastěji?
Nejčastější chybou je udělat z PPWR pouze projekt oddělení udržitelnosti. Jde o přístup výrobku na trh, odpovědnost a důkazní dokumentaci, takže bez obalových techniků, nákupu, kvality, regulatory, práva a datových týmů se implementace rozpadne. Druhou chybou je začít materiálovou zkratkou, například rozhodnutím „všechno převedeme na papír“, ještě před posouzením funkce, recyklovatelnosti, bezpečnosti a skutečné právní povinnosti.
Třetí je zaměňovat fyzického dodavatele obalu, výrobce podle PPWR a producenta pro EPR. A čtvrtou je představa, že jednostránkové potvrzení od dodavatele automaticky nahradí vlastní technickou dokumentaci a prohlášení o shodě.
Kdo by měl být ve firmě hlavním koordinátorem?
Člověk z compliance či regulatory, který má mandát vedení a rozumí tomu, že PPWR je podmínkou přístupu výrobku na trh. Technickým spoluvlastníkem musí být obalový vývoj či obalový technolog. Samotné oddělení udržitelnosti tuto roli obvykle neutáhne, protože nemá kontrolu nad specifikacemi, smlouvami, výrobními změnami ani prohlášením o shodě.
Do stálého týmu patří obalový vývoj, kvalita, nákup, právní a regulatory, výroba, logistika, udržitelnost, IT, marketing, e-commerce, finance a lidé odpovědní za EPR a export. Nad týmem by měl být sponzor z provozního vedení. PPWR totiž selže přesně v mezerách mezi odděleními: nákup pořídí jiný materiál, marketing změní etiketu, dodavatel upraví lepidlo a nikdo nevyhodnotí dopad na shodu.
PPWR přináší požadavky na obalová data. jak náročné bude pro firmy tato data získat, ověřovat a sdílet?
Bude to náročnější, než dnes řada firem očekává. Nejtěžší není počet polí v databázi, ale původ, přesnost a odpovědnost za údaj. Pro EPR firmy často znají souhrnnou hmotnost plastu, papíru nebo skla. Pro PPWR budou potřebovat data po obalové jednotce a jejích součástech: přesný materiál, hmotnost, podíl recyklátu, případné látky, konstrukční vztahy, budoucí recyklační hodnocení a důkazy, na nichž je údaj založen.
Článek 16 ukládá dodavatelům poskytnout výrobci informace potřebné k prokázání shody. Odpovědnost se tím ale jednoduše „nepřepošle“ dodavateli. Výrobce musí vědět, zda pracuje s deklarací, výpočtem, zkouškou nebo pouhým odhadem, a musí udržet vazbu na konkrétní verzi obalu. Navíc stále vznikají některé metodiky a sekundární právní akty. Datový model proto nesmí být jednorázový excel vytvořený pro dnešní otázky. Musí být rozšiřitelný, verzovaný a propojený s řízením změn.
Obalová data se přesouvají z ročního zpětného výkazu o odpadech do živých kmenových dat výrobku. Už nepůjde jen o to na konci roku sečíst kilogramy. Firma bude potřebovat vědět, jaká verze obalu byla použita, od kterého data, pro který trh, od kterého dodavatele a na základě jakých důkazů.
Jak důležitá bude standardizace těchto dat?
Standardizace bude zásadní. Jestli jedna firma chápe „plastový obal“ jako celou prodejní jednotku a druhá jako jednotlivou fólii, nebo jedna uvádí hmotnost na kus a druhá na karton, nelze data spolehlivě porovnat ani automatizovat. Potřebujeme společné definice, jednotky, číselníky, hierarchii balení a způsob, jak samostatně popsat víčko, etiketu, lepidlo, bariérovou vrstvu či kompozit.
Platí ale nepříjemná pravda: standardizace sama nevytvoří správná data. Pouze umožní, aby se správný – nebo chybný – údaj šířil rychleji. Vedle technického standardu proto firma potřebuje datovou správu: vlastníka atributu, validační pravidla, zdroj důkazu, verzi a schvalovací proces.
Jakou roli mohou sehrát standardy GS1?
GS1 má velmi dobrou výchozí pozici, protože firmy její identifikátory a datové toky už používají v každodenním obchodě. GTIN může poskytnout stabilní vazbu na konkrétní obchodní položku a její obalovou hierarchii, zatímco GDSN umožňuje předávat produktová data ve společně definovaných a strojově zpracovatelných atributech. Evropský implementační návod pro obaly už popisuje základní datovou strukturu – od typu obalu přes jeho jednotlivé prvky a materiály až po hmotnost a podíl recyklované suroviny. GS1 Digital Link pak může propojit fyzický nosič na obalu s aktuálními digitálními zdroji. Přínosem není další QR kód, ale možnost, aby jeden standardizovaný identifikátor vedl různé uživatele ke správným informacím a aby se data dala aktualizovat bez změny principu identifikace. Velkou hodnotu vidím i v práci organizace GS1 in Europe, která mapuje datové atributy potřebné pro PPWR a postupně je standardizuje v rámci GSMP. To může výrazně omezit dnešní záplavu bilaterálních excelových dotazníků. Musíme ale držet správnou hranici: standard GS1 je společný jazyk a infrastruktura. Sám neurčí, kdo je právním výrobcem, neověří pravdivost vstupu a nenahradí technickou dokumentaci ani EU prohlášení o shodě.
Standardizovaný identifikátor a na něj navázaná off-label data propojí informace o výrobku, obalu a jeho vlastnostech napříč dodavatelským řetězcem. Jak by takový scénář mohl vypadat v praxi?
Technicky je to velmi smysluplný scénář. Představme si výrobek s 2D kódem využívajícím GS1 Digital Link, v němž je zakódován GTIN a podle potřeby také šarže či sériové číslo. Spotřebitel po naskenování uvidí české pokyny pro třídění, materiálové složení nebo informace o vratnosti. Obchodní partner použije stejný identifikátor k načtení strukturovaných kmenových dat, například prostřednictvím GDSN. Další oprávněný uživatel může získat detailnější, verzované informace potřebné pro kontrolu či zpracování obalu.
PPWR s takovou logikou počítá: pokud jiný unijní předpis požaduje digitální nosič pro informace o zabaleném výrobku, má se pro výrobek i obal použít jeden nosič a oba okruhy informací musí být snadno rozlišitelné. To je dobrá zpráva. Obal nepotřebuje les různých QR kódů.
Podmínkou je kvalitní architektura. Povinné informace nesmějí být zamíchány do marketingu, veřejně nemá být vystavena celá interní technická dokumentace a odkaz musí být dlouhodobě funkční, jazykově a tržně správný a navázaný na konkrétní verzi obalu. Statický PDF soubor ukrytý za QR kódem bez správy změn by byl jen digitální podoba stejného starého problému.